Khachkar v kostele Surb Karapet kláštera Noravank

Khachkar v kostele Surb Karapet kláštera Noravank


We are searching data for your request:

Forums and discussions:
Manuals and reference books:
Data from registers:
Wait the end of the search in all databases.
Upon completion, a link will appear to access the found materials.


Arménie – Etchmiadzin, Khor Virap a Noravank

Následující den jsem se připojil k turné Osvícené Arménie. Prohlídka navštíví hlavní arménský kostel v Etchmiadzinu, poté budou následovat návštěvy kláštera Khor Virap a kláštera Noravank. Etchmiadzin je duchovní hlavní město Arménie. Město Etchmiadzin (vyslovováno jako Ejmiatsin) je také známé jako Vagharshapat, po králi Vagharshovi I., který město ve 2. století n. L. Přestavěl. V Etchmiadzinu je 5 hlavních kostelů. Součástí prohlídky je návštěva 3 z těchto kostelů, Saint Hripsime, Saint Gayane a katedrály Matky svatého Etchmiadzina.

Kostel sv. Hripsime

První zastávka dne je v kostele St. Hripsime ve městě Echmiadzin. Kostel je zasvěcen svaté Hripsime, křesťanské jeptišce, která utekla před římským císařem Diokleciánem, který byl zamilovaný do její krásy, ve 4. století n. L. Spolu se skupinou 37 křesťanských jeptišek uprchla do Arménie. V Arménii se dokonce místní vládce král Tiridates zamiloval a chtěl si ji vzít. Svatá Hripsime však její návrhy odmítla. Jako odplatu král nařídil pronásledování, mučení a popravu všech jeptišek. Brzy po tomto incidentu onemocněl král Tiridates. Později činil pokání za své hříchy a konvertoval ke křesťanství v roce 301 n. L. Za svatého Řehoře Iluminátora.

Kostel sv. Hripsime Kostel sv. Hripsime zezadu

Na místě její popravy, nad starověkým pohanským chrámem, byla ve 4. století n. L. Postavena malá kaple. V 7. století byl místo kaple postaven kostel. Je to jeden z nejstarších dochovaných kostelů v zemi. Během staletí byl však několikrát přestavován. Je považován za jedno z mistrovských děl arménské architektury. Má centrální kopuli se čtyřmi apsidami stejné velikosti ve čtyřech směrech. V 17. století byla před západním vchodem postavena gavit. Relikvie sv. Hripsimy jsou uloženy v kryptě v kostele.

Apses s kopulí v interiéru Oltář

Kostel Saint Gayane

Další zastávkou byl kostel Saint Gayane, který se nacházel kousek odtud. Kostel byl postaven v 7. století na místě popravy svatého Gayana králem Tiridatesem ve 3. století. Gayane byla abatyší mezi skupinou křesťanských jeptišek, kteří spolu s Hripsime uprchli z Říma. Tyto skupiny jeptišek jsou považovány za první křesťanské mučednice v historii Arménie.

Kostel Saint Gayane Vchod do kostela Oltář Portikus s náhrobky

Kostel má centrální kopuli nesenou čtyřmi pilíři, které rozdělují interiér kostela na tři lodě. To dává vzhled křížového uspořádání. Relikvie svatého Gayana jsou uloženy v jižní části kostela. V 17. století byl k západní fasádě kostela přistavěn sloupoví. Toto bylo používáno jako pohřebiště pro vyšší arménské duchovenstvo. Podél vnitřních zdí sloupoví jsou portréty duchovenstva.

Historie katedrály Etchmiadzin

Katedrála v Etchmiadzinu je mateřským kostelem arménské apoštolské církve. Byla to první katedrála postavená v Arménii a často považována za nejstarší katedrálu na světě. Kostel byl původně postaven ve 4. století našeho letopočtu svatým Řehořem Iluminátorem po přijetí křesťanství jako státního náboženství. Byl postaven nad pohanským chrámem, aby znamenal konverzi z pohanství na křesťanství.

Vstup do komplexu zobrazující svatého Řehoře, který konvertoval krále Tiridates

Kostel byl během perské invaze vážně zničen. Byl přestavěn v 5. století n. L. Během 16. a 17. století čelila Arménie opakovaným útokům, protože se nacházela mezi osmanskou a perskou říší, v Turecku a Íránu. Kostel byl zničen perským vládcem Shah Abbasem v 17. století. Předpokládá se, že katedrála byla zachráněna před dalším poškozením vyřezáním tváře šáha na vstupní dveře. Od té doby prošla katedrála řadou rekonstrukcí. Byla přidána vnější zeď a několik opevnění. Během sovětské éry státní ateistické politiky katedrála nadále existovala jako památník. Byla to jediná církev v sovětské Arménii, která nebyla chycena komunistickou vládou.

Řezba šáha

Architektura katedrály Etchmiadzin

Dispozice katedrály je v křížovém tvaru s centrální kopulí a čtyřmi apsidami ve čtyřech směrech. Apsidy jsou v interiéru půlkruhové a v exteriéru polygonální. Apsidy spolu se čtyřmi centrálními pilíři rozdělují interiér kostela na devět stejných oddílů. Přestože katedrála prošla několika rekonstrukcemi, věří se, že forma katedrály zůstává stejná jako v 5. století n. L.

Katedrála

Katedrála v Etchmiadzinu dnes

Po mnoho staletí byl Etchmiadzin národním a politickým centrem arménského lidu. Je to hlavní poutní místo pro náboženské Armény po celém světě a jedno z nejnavštěvovanějších míst v zemi. Říká se mu “Armenian Vatican ” nebo “Armenian Mecca ” kvůli jeho důležitosti jako poutního místa pro Armény. Kolem komplexu se nachází několik khachkarů a hrobů. V komplexu je muzeum. Obsahuje pozoruhodné památky, jako je Svatý kopí (kopí, která probodla Ježíše na kříži) a fragmenty Noemovy archy. V roce 2000 UNESCO zapsalo etchmiadzinské kostely na seznam světového dědictví.

Oltář Interiér katedrály

Klášter Khor Virap

Klášter Khor Virap je bývalé vězení, které je známé tím, že ve 3. století našeho letopočtu držel Grigor Lusarovich, místní křesťanský mnich. Khor Virap znamená v arménském jazyce “deep dungeon ”. Byl držen králem Tiridates Velikým na dně jámy 13 let, protože kvůli své křesťanské víře odmítl uctít místní pohanskou bohyni. Grigor přežil tím, že byl krmen místními křesťanskými ženami. Po 13 letech byl propuštěn, když vyléčil krále Tiridata, který trpěl nemocí (šílenstvím). Následně přeměnil krále na křesťanství a brzy se Arménie stala prvním křesťanským národem na světě v roce 301 n. L.

Grigor se stal svatým a následně byl znám jako Svatý Řehoř Iluminátor. Je patronem a první oficiální hlavou arménské apoštolské církve. Věznice, kde byl držen, se stala oblíbeným poutním místem místních lidí. První kostel byl na místě postaven v roce 642 n. L. Na místě jsou dnes dva kostely. Hlavním kostelem komplexu je kultovní kostel sv. Astvatsatsina (Svatá Matka Boží). Byl postaven v 17. století. Zdi kláštera byly opevněny a byl také postaven další menší kostel pojmenovaný po svatém Řehoři (Gevorg).

Kostel svatého Astvatsatsina Oltář a centrální kopule

Komplex dnes

Jámu, kde byl držen svatý Řehoř, lze stále navštívit dírou napravo od oltáře v menší kapli svatého Gevorga. Slezl jsem do cely po žebříku. Je to malá místnost, která byla navržena tak, aby vypadala podobně jako v době, kdy tam byl držen svatý Řehoř. Pokud je v místnosti příliš mnoho návštěvníků, může být velmi horko a dokonce se můžete cítit trochu klaustrofobicky.

Vstup do kaple sv. Řehoře Oltář Žebřík do cely Cela, kde byl držen svatý Řehoř

Klášter je velmi důležitým poutním místem pro místní, které navštíví po svatbě nebo ke křtu. Běžnou praxí je přinášet oběť (“matagh ”), hlavně ovce nebo kuře. Zděný komplex se nachází poblíž hory Ararat a je velmi blízko hranic s Tureckem. V dálce byly vidět turecké hraniční sloupky a hranice je ohraničena ostnatým drátem.

Klášter s Mt. Ararat v pozadí

Viděl jsem na internetu velkolepé obrazy tohoto kláštera se zasněženým vrcholem hory Ararat v pozadí. Ve skutečnosti je to jeden z nejikoničtějších obrázků v Arménii. Kvůli zamračenému počasí jsem však nedokázal rozeznat Mount Ararat v dálce a vyfotit ten obrázek na památku. Vlastně kvůli povětrnostním podmínkám jsem během celé cesty nemohl vidět na horu Ararat. To bylo největší zklamání z celé mé cesty. Náš průvodce nám řekl, že je docela běžné, že se hora několik dní neodhalí, a vy jste museli mít velké štěstí, že jste zahlédli hned při své první návštěvě.

Zblízka mrakem pokryté hory Ararat

Noravank

Měli jsme luxusní oběd s místní rodinou ve vesnici Khor Virap. Nabídka se skládala z arménských specialit manti a khorovats a samozřejmě lavash. Manti je tradiční pokrm z masových knedlíků, zatímco jehně grilované na špízu se nazývá khorovats. Naše dodávka pak pokračovala směrem k Noravanku na další zastávku naší cesty.

Komplex Noravank se nachází na jižním svahu kaňonu řeky Gnishik poblíž vesnice Amaghu. Biskup Hovhannes, opat kláštera Hovhana, založil tento komplex v roce 1105 n. L. Okolí vypadá velmi malebně s vysokými červenými pískovcovými barevnými útesy v pozadí. Komplex se skládá ze tří kostek, St. Karapet, St. Stepanos a St. Astvatsatsin (Svatá Matka Boží).

Komplex Noravank

Kostel sv. Astvatsatsina

Dominantní strukturou komplexu je kostel sv. Astvatsatsina, který byl dokončen v roce 1339 n. L. Jedná se o dvoupodlažní budovu, která je pozoruhodná svou vynikající fasádou. Venku jsou na stěnách vynikající řezby. Důležitou roli v kráse fasády hrají symetrické konzolové schody nad západním vstupem vedoucí do druhého patra. Je to jeden z prvních příkladů konzolové architektury. Jeden může vylézt na druhý příběh kostela, ale musí být opatrný, protože schody jsou poměrně úzké a není zde žádné zábradlí.

Kostel svatého Astvatsatsina Konzolové schody do druhého patra

Přízemí má obdélníkový půdorys a sloužilo jako rodinná hrobka místní vládnoucí orbelské rodiny. První patro bylo ve tvaru kříže a nahoře mělo více sloupovou rotundu. Toto bylo poslední dílo talentovaného sochaře Momika, jehož hrobka se také nachází poblíž kostela.

Mnohonásobná rotunda Kostel sv. Karapeta

Kostely St. Karapet a St. Stepanos

Nejstarší stavbou komplexu je kostel sv. Karapeta (sv. Jana Křtitele) dokončený v roce 1227 n. L. Gavit je zdoben řadou krásných khachkarů spolu s několika vepsanými náhrobky na podlaze. Střecha a kopule kostela byla zničena několika zemětřeseními a během staletí byla přestavována. Kostel sv. Štěpána má křížový tvar s centrální kopulí (která byla zničena zemětřesením). Interiér je poznamenán bohatou detailní řezbou křížů různého designu.

Vstup do gavitu Oltář Vepsané náhrobky Khachkar uvnitř kostela

Vinařství Areni

Poslední zastávka byla ve vinařství Areni, kousek od kláštera Noravank. Vesnice Areni, kde se nachází vinařství, je centrem výroby vína v Arménii. Jeden z nejstarších vinných lisů na světě, starý asi 6000 let, byl nalezen v nedaleké jeskyni. Bylo také vykopáno několik starých džbánů na výrobu vína, což dokazuje, že výroba vína v regionu pokračuje již několik století.

Vinařství Areni

Vinařství Areni bylo založeno v roce 1994 místní rodinou Simonyanů. Od roku 2009 společnost pořádá každoroční festival, na kterém návštěvníci ochutnávají různé odrůdy vína. Během naší prohlídky jsme byli na exkurzi, abychom vysvětlili proces výroby vína, po níž následovala ochutnávka vína. Celý proces, od sklizně až po finální výrobu vína, se provádí ručně. Návštěvníci si také mohli koupit svůj výběr vín z obchodu umístěného na místě.

Obchod Kostel Areni v dálce

Z parkoviště jsem mohl zahlédnout majestátní kostel Areni. Nachází se na vrcholu náhorní plošiny s výhledem na řeku Arpu. Je to také jeden z majestátních kostelů postavených Momikem. Mohli jsme se na to jen podívat z dálky a neměli jsme čas ho navštívit. Tím mé turné po Arménii skončilo, protože jsem měl odjet později ten večer. Přestože to byl velmi zajímavý výlet, odjížděl jsem s pocitem, že jsem měl přidat dalších pár dní na prohlídku Jerevanu a také navštívit velkolepý klášter Tatev.


Klášter Surb Karapet

Klášter Surb Karapet (Arménský: Մշո Սուրբ Կարապետ վանք, Msho Surb Karapet vank„[A] také známý jinými  names) byl arménský  Apostolický klášter v historické provincii Taron, asi 30 km severozápadně od Mush   (Muş), v dnešním východním Turecku.

Surb Karapet v překladu na „Svatý  Prekurzor“ a odkazuje na Johna  the  Baptist, jehož ostatky jsou údajně na místě uloženy Gregory  The  Illuminator na počátku čtvrtého století. Klášter následně sloužil jako pevnost Mamikonianů - knížecího domu Tarona, který se prohlašoval za svaté válečníky Jana Křtitele, jejich patrona. V pozdějších stoletích byl mnohokrát rozšířen a renovován. Do 20. století to byla velká ohrada podobná pevnosti se čtyřmi kaplemi.

Historicky byl klášter náboženským centrem Taronu a byl významným poutním místem. Byl považován za nejdůležitější klášter v turecké   (západní)  Armenia a druhý nejdůležitější ze všech arménských klášterů po Etchmiadzinu. Od 12. století byl klášter sídlem diecéze Taron, která měla na počátku 20. století arménskou populaci 90 000. Přilákalo poutníky a několikrát ročně pořádalo velké oslavy. Klášter byl vypálen a okraden během genocidy Arménů v roce 1915 a později opuštěn. Jeho kameny byly od té doby místními Kurdy znovu schváleny pro stavební účely.


Klášter Noravank

Jeli jsme asi 1,5 hodiny jihovýchodně od Khor Virap a přivedli nás do kláštera Noravank. Ani v arménštině není nic nového a Vank je klášter, což z něj činí Nový klášter. Tento nádherný klášter byl postaven ve 13. století na římse úzké klikaté rokle nad řekou Amaghu, poblíž města Yeghegnadzor. Náhradní linie kostela krásně kontrastují s ostrými červenými skalními útesy a dramatická scenérie je jedním z nejlepších důvodů, proč navštívit Noravank.

Nejvelkolepější stavbou kláštera je dvoupatrový kostel sv. Astvatsatsina, postavený v roce 1339 knížetem Burtelem Orbelyanem. Polosuterénní první patro kostela slouží jako hrobka rodiny Orbelyanů. Nad hrobkou ve druhém patře je kaple ve tvaru kříže. Do druhého patra vedou strmé schody. Výzdoba kostela je ve spodní části budovy rezervovanější a v horní části elegantnější. Řezby a obrazy na vnější straně obou kostelů jsou opravdu velkolepé. Ve 14. století je provedl Momik, který byl známý svým lidským vyobrazením náboženských osobností.

Věnujte zvláštní pozornost spisům a abecedě v klášteře Noravank. Arménská abeceda byla navržena tak, aby jedna svastika (viditelná na khachkaru mimo Surb Karapet) byla monogramem abecedy: každé písmeno bylo možné najít v jejím tvaru. Stejná myšlenka se opakovala v nápisech po celém komplexu, přičemž slova napsaná všemi písmeny byla nalezena v jednom tvaru. Šetřilo se tím místo, takže se toho dalo napsat více. V nestabilních dobách, kdy byly invaze a ničení běžné, byla arménská historie psána vytesaná do zdí kostela a slova byla psána jako monogramy se všemi písmeny naskládanými na sebe, aby se ušetřilo místo.


[Klášter Noravank]


[Socha Ježíše Krista se samotnou Cenou na levé straně v klášteře Noravank]


[Klášter Noravank]


[Schodiště vedoucí do druhé úrovně v klášteře Noravank]


[Klášter Noravank]


Ararat Adventures – Day Tour to Khor Virap, Noravank & Areni Caves

Pokud hledáte nejlepší jednodenní výlety z Jerevanu k návštěvě památek, které musíte vidět v Arménii –, právě jste našli. S tímto jednodenním výletem navštívíte nejznámější místa Arménie – Khor Virap, horu Ararat, klášter Noravank, jeskyni Areni a také si užijete ochutnávku vína ve vesnici Areni.

Jednodenní výlet začínáme z vašeho hotelu v Jerevanu. V 09:00 vás vyzvedne váš řidič a my zahájíme prohlídku.

První zastávkou dne bude Khor Virap Moanstery s nádherným výhledem na horu Ararat. Zde prozkoumáte místo, kde se Arménie stala první křesťanskou zemí na světě.

Dále pokračujeme v jízdě směrem na Noravank a cestou se zastavujeme ve slavné místní restauraci, kde si můžeme vychutnat autentický oběd na grilu.

Poté navštívíme klášter Noravank ze 12. století, který je známý svou úžasnou polohou a jedinečnou architekturou. Projdete se klášterem a podíváte se na neobvyklé dvoupatrové kostely. Odvážná srdce se mohou pokusit vystoupat po schodech kostela, které jsou strmé a rozhodně ne pro slabé povahy.

Jakmile jsme s Noravankem skončili, vydali jsme se do slavné jeskyně Areni-1, snad nejznámějšího místa v Arménii – toto bylo místo, kde byla objevena nejstarší bota na světě. Na sídlišti z doby kamenné a měděné byla vedle hliněných staveb, karasů a vinařských sudů objevena výstava hovězí usně stará 5000 let.

Po jeskyních se vydáme do vesnice Areni, kde si vychutnáme ochutnávky arménského vína. Arménie je přece jednou z nejstarších vinařských zemí na světě!

Nakonec se vydáme zpět do Jerevanu a kolem 18:00 vás váš řidič přiveze do vašeho hotelu nebo na libovolnou adresu podle vašeho výběru v hlavním městě Arménie.


Yeghegnadzor a horské prádlo

Bavilo mě procházet dolů z Noravanku působivým kaňonem, který je také lezeckým rájem.

Nějaké informace.
Spodní část kaňonu.
Také ve spodní části kaňonu.

Poslední kilometry mě vyzvedlo auto místních lidí. Spojili mě s něžnými místními lidmi v restauraci na přechodu s dálnicí. Tam mi pomohli cestovat dále. Bylo složité najít druh taxi, ale telefonovali. Po pěkné hodině sledování ruské televizní show a popíjení čaje zorganizovali řidiče, který byl ochoten mě odvézt na Yeghegnadzor, ne dále na jih. Zastávka v Yeghegnadzoru tedy nebyla v plánu. Ale miluji tyto nepředvídatelné situace, protože to jsou chvíle, kdy se dozvědět o zemi.

Při jízdě do malebného údolí řeky Arpy
Instrumentální soubor Jaana Kumana
je dobrá volba k poslechu.

Yeghegnadzor je malé město a okamžitě jsem si všiml, že s ním není něco v pořádku. Bylo to tak tiché. Obchody byly otevřené, ale téměř žádní zákazníci. V hotelu jsem mluvil s mladým anglicky mluvícím personálem a to, co mi řekli, vysvětlovalo situaci: Lidé žijí blízko chudoby, ale důležitější je, že nemají perspektivu. Většina mužů pracuje v zahraničí v Rusku. Jen kvůli svým penězům může žena a děti, které zůstanou v Arménii, přežít. Byli z toho velmi nešťastní. Rodiny nejsou jednotné a pracovní život v Rusku se zdá být těžký. Existoval strach, že Rusko může poslat své muže zpět, aby ochránili jejich trh práce, a lidé se také obávali vysoké korupce v Arménii. Všechny rozhovory byly proto dosti depresivní. Nedokážu to správně popsat slovy, ale ještě než jsem mohl mluvit, dostal jsem blues místních obyvatel pouhou procházkou kolem. Opět se potvrdilo, že není tak jednoduché žít jednoduše, ale nemít perspektivu. Bylo smutné vidět, že lidé na jihu Arménie ji neměli.


Skutečnost, že Arménie přijala křesťanství v roce 301, je známý fakt. Věděli jste ale, že Arméni začali stavět křesťanské kostely a kláštery před oficiálním přijetím křesťanství? Nejstarší arménské církve jsou datovány do století našeho letopočtu.

Sestavili jsme krátkého průvodce nejslavnějšími arménskými kostely, abyste věděli, jak si připravit trasu! Jsme známí svým pozorným přístupem k potřebám každého turisty.

1. Klášter Geghard (Geghardavank)


Klášter Geghard byl založen ve IV. Století na místě jeskynního horského pramene. Někteří mu stále říkají Ayrivank (doslova “Cave Monastery ”). Jednou apoštol Thaddeus přinesl do Arménie slavný Svatý kopí (nyní držený v Echmiadzinu), který probodl tělo Ježíše Krista.

Během své historie utrpěl klášterní komplex více než jednu destrukci a obnovu: Arabové, kteří přišli v IX. Století, se ho pokusili zničit, četná zemětřesení zničila komplex téměř až k jeho samotnému založení. Geghard je jedním z největších komplexů v Arménii a možná nejmalebnějším.

2. Klášter Saghmosavank


Klášter Saghmosavank se nachází vysoko v horách poblíž řeky Kasakh. Existuje legenda, že klášter Saghmosavank založil Gregory Illuminator ve IV. Století. Říká se, že se zde modlil ve světle nebeských lampadů. Součástí komplexu kláštera Sagmosavank je depozitář knih z roku 1255, kostel sv. Astvatsatsina a kostel z roku 1235 z roku 1235 a narthex (1250).

3. Klášter Haghartsin (Haghartsnavank)


Průvodci velmi často spojují návštěvu arménského kostela Haghartsin se zastávkou ve městě Dilijan. Haghartsin je jen 18 kilometrů od Dilijanu, v nejmalebnější soutěži Haghartsin.

Klášter Haghartsin je považován za památku arménské středověké architektury. Klášter Haghartsin zahrnuje kostel sv. Grigora. Hlavním kostelem Haghartsnavank je Surb Asvatstsatsin (sv. Panna), byl postaven v roce 1281. Kromě klášterních budov se na území komplexu nachází několik khachkarů. Podle archeologů se hrobka rodiny Bagratuni nachází v klášteře Haghartsin. Svědčí o tom náhrobky se jmény slavných arménských králů.

4. Klášter Sevanavank


Klášter Sevanavank je hlavní atrakcí tohoto regionu a nachází se u jezera Sevan. Sevanavank byla postavena v roce 874 na ostrově. Není to tak dávno, co se jezero stalo mělkým a nyní můžete snadno dojít ke klášteru. Historici tvrdí, že slavný Ashot II Bagratid Železný žil nějaký čas v klášteře Sevanavank. Vyhral bitvu s arabskou armádou pod hradbami Sevanavank.

Kolem XVII. Století byly zdi kláštera zničeny, ale několik budov, které byly součástí komplexu, bylo dobře zachováno: kostely Surb Arakelots a Surb Astvatsatsin. Některé interiérové ​​předměty a dřevěné detaily těchto kostelů jsou nyní v Jerevanském historickém muzeu.

5. Klášter Noravank


Cesta do kláštera Noravank vede do úzké rokle a z platformy samotného kláštera se neméně velkolepá krajina otevírá do červených skal. Klášter Noravank se nachází v soutěsce řeky Amaghu, 144 kilometrů od Jerevanu. Jeho název je přeložen ze staré arménštiny jako “nový klášter ”.

Existuje legenda o mistrovi Momikovi, který se nevědomky zamiloval do dcery prince a#8217. Princ řekl, že pokud pán sám postaví nejkrásnější klášter, dá mu za manželku její dceru. Momik dokončil stavbu dokonce s předstihem, ale zrádný princův princ ho zabil a shodil z vysoké zvonice.

Noravank bylo významným náboženským centrem Arménie. Na konci minulého století byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Můžete se podívat na úžasné zakončení kostela svatého Asvatstsatsina. Jeho fasáda je korunována úzkým schodištěm vedoucím do druhého patra kostela. Každý zvídavý turista na něj může vylézt a užít si výhled ze zvonice. Součástí komplexu kláštera Noravank je také kostel sv. Karapeta a kaple sv. Grigora.

Zajímavé jsou také Khachkary, které jsou zachovány na území Noravank. Nejslavnější a nejúžasnější khachkar patří k dílům mistra Momika.


Surb Hovhannes stál poblíž Kers, vesnice ležící na severním břehu Nazikského jezera, dvacet jedna kilometrů (třináct mil) severozápadně od města Khlat. Blízkost kláštera ke Kers si vysloužila jméno „Kersa Surb Hovhannesi vank“ (klášter svatého Jana v Kers). Bulaničtí vesničané se tam vydali na pouť, protože považovali rozsáhlou zalesněnou oblast poblíž Surb Hovhannes, nazvanou „prak“V místním jazyce, posvátné. Stromy a keře byly považovány za posvátné, protože ani Arméni, ani Kurdové se neodvážili prořezat jedinou větev. Vesničané by omotali otrhané kousky oblečení - vlastní nebo těch, které patří blízkým - kolem větví stromů, protože věřili, že tím zanechají bolest a nemoci na posvátném místě. [36]

Během konce devatenáctého století a před genocidou bylo v kraji Bulanik asi padesát arménských a smíšených vesnic, z nichž většina byla roztroušena po pláni, která nesla stejné jméno, a některé za ní. Téměř každá arménská vesnice měla fungující kostel, některé měly dva nebo dokonce tři kostely. Většina vesnických kostelů byla ošuntělá a nevzhledná stavba, která postrádala vymoženosti a nádheru. Téměř každá fungující církev měla sloužící duchovenstvo. Ve skutečnosti bylo v Moushu tolik vesnických kněží, včetně Bulanika, že pokud by jejich počet byl dělen celkovým počtem vesnic obývaných Arméniemi, každý kněz by sloužil maximálně dvacet domácností. [37] Osmanské vládní letničky, tzv salámy, z let 1871, 1872 a 1873 uvedlo, že v nich bylo dvacet šest arménských kostelů kaza z Bulaniku. [38] Sčítání patriarchátu z roku 1878 v prefektuře Moush uvedlo třicet kostelů v kraji. Před první světovou válkou patriarchát uvedl dvacet devět kostelů v Bulaniku [39]

Kostel svatého Jiří (Surb Gevorg). Podle Tadevose Hakobyana, Stepana Melika-Bakhshyana a Hovhannes Barseghyana, autorů „Slovníku místních jmen Arménie a přilehlých území“, byl Surb Gevorg jedním duchovním sloužícím, otcem Nersesem. Podle Hakobyana a kol. Byl Surb Gevorg ošuntělý kostel. Mešita, která ve vesnici stála, byla dříve kostelem, téměř jistě arménským.


Kaza z Malazgirt - kláštery, kostely a poutní místa

A kaza (hrabství) Mousha sandjak (prefektura) vilayet (provincie) Bitlis, Manazkert, později přejmenovaný na Malazgirt, během osmanské éry byl sídlem vice-prelacy arménské apoštolské církve. Od čtvrtého století před naším letopočtem až do pátého století našeho letopočtu bylo hlavní město okresu Manazkert správním centrem Apahuniku, gavar (hrabství) z Touruberan ashkhar (provincie) království Velké Arménie. V první polovině čtvrtého století našeho letopočtu král Khosrov II Kotak udělil pozemky hrabství Aghbianosianům, rodině nakharars, příslušníci arménské šlechty. Aghbianosians proměnil Manazkert na biskupství. [1] Protože biskupové, kteří v něm sloužili, figurovali v některých kronikách jako spojenci s Apahunikem a v jiných kronikách se sousedními gavar Hark, to bylo argumentoval, že oba kraje mohly být pod jurisdikcí stejné diecéze. [2] Několik biskupů, kteří pocházeli z afghánského knížecího domu a sloužili v manazkertské biskupství, se ve čtvrtém a pátém století stali katolicoi. Jednalo se o Shahak I Manazkertsi, Zaven I Manazkertsi, Aspuraces I Manazkertsi, Melité I Manazkertsi a Movses I Manazkertsi. [3]

Od pátého století kupředu, Manazkert měl svou vlastní diecézi, o čemž svědčí po sobě jdoucí staletí záznamů o účasti na různých ekumenických radách. Jedna taková rada, společné arménsko-asyrské shromáždění, byla svolána v roce 726 do Norati (Noradin), vesnice ležící patnáct kilometrů severozápadně od Manazkertu, aby urovnala rozdíly mezi oběma východními církvemi, které vyvstaly z učení anti- Chalcedonští teologové o narození panny Ježíše. V čele delegace arménských biskupů a archimandritů stál Catholicos Hovhannes III Odznetsi. V té době dobyli Arménii Arabové, kteří ze země udělali provincii (v arménštině, ostikanát), s arménským nakharars nadále vládnou jako arabští vazalové amiry. Původně se rada měla konat v Artsnu, městě poblíž Karin (Erzrum), ale arabský guvernér zakázal svolání schůzky mimo jeho doménu s úmyslem využít spojenectví dvou největších pravoslavných církví ve východní Malé Asii proti byzantskému expanzivní politiky. [4] Téměř o tři století později byl Manazkert připojen k byzantské říši.

V devátém až jedenáctém století se Manazkert stal ústředním bodem tondrakianského náboženského hnutí, charakterizovaného jak arménskými, tak byzantskými církevními úřady jako kacířská sekta. Pohyb se soustředil na oblast kolem hory Tondrak, severně od jezera Van. Votáři hnutí odmítli církevní hierarchii, podporovali majetková práva rolníků a rovnost mezi muži a ženami. Na druhé straně Tondrakiané rozlišovali mezi Bohem, který stvořil materiální svět, a Bohem nebes, který, jak věřili, by měl být uctíván sám, považován za Ježíše Krista za anděla, odmítal Starý zákon a popíral nesmrtelnost duše a posmrtný život. Po otřesení arménského pravoslaví téměř dvě století bylo hnutí potlačeno během jeho působení ve funkci Grigora Magistrose, byzantského guvernéra Vaspourakan, Taron, Manazkert a dalších krajů.

Na začátku jedenáctého století se Byzantinci museli postavit Seljukům, kočovným turkmenským kmenům patřícím Oghuz větev Turků, která o století dříve migrovala na západ ze stepí vnitřní Asie. Seljukovské vniknutí, které trvalo od 20. do 70. let 20. století, přineslo chaos a bylo doprovázeno zabíjením a ničením majetku. Ti v Manazkertu byli první, kdo padl za oběť Seljukům, když vstoupili do města poté, co v roce 1071 porazili armádu byzantského císaře Romanose Diogenese. V dekádách, které následovaly po bitvě, turkičtí vládci a muslimské státem podporované instituce vyvlastnili země a vlastnosti desítek arménských kostelů v Manazkertu. [5] Arméni museli zničené kostely přestavět a některé dokonce zvětšit, jedním příkladem mimo Manazkert byl klášter svatého Bartoloměje (Surb Bardoughimeos) poblíž Aghbaku (dnešní Başkale), města ležícího jihovýchodně od jezera Van. [6]

Klášter svatého Bartoloměje (Surb Bardoughimeos) poblíž města Aghbak jihovýchodně od jezera Van (Zdroj: Vardzk/Duty of Soul, 2. vydání, Výzkum arménské architektury, červenec-listopad 2010, Jerevan).

John George Taylor, a British consul-general who travelled extensively in Armenian-populated regions of the Ottoman empire, reported in 1869 that in the vicinity of Manazkert, Bulanik, and Khlat (Akhlat) counties lived Kurds who belonged to the Hasananli (Hasanan) and Millanli (Milan) tribes. In Taylor’s words, the depredations of these tribes—encouraged by their chieftains and proceeds shared in by them—were manifest all around the area. Ruined Armenian churches, along with deserted villages and crumbling mosques, met the eye everywhere. [7] Thirty years later, Irish geographer Henry Lynch attributed the crumbling churches and towers of the fortress of Manazkert (in Armenian, Manazkerti midjnaberd) to the Muslim rulers of the town, and described them as “the melancholy landmarks of the progressive ruin of the Armenian inhabitants.” [8] The only well-preserved section of the fortress complex was the great tower in the citadel, which might have been later than the eleventh century. Still, in Lynch’s words, there could be “little doubt that the [repair and restoration] work was carried out by Armenians, and in harmony with the original plan.”

Saint Bartholomew (Surb Bardoughimeos) monastery near the town of Aghbak southeast of Lake Van in 1917 (Source: Vardzk/Duty of Soul, Issue 2, Research on Armenian Architecture, July-November 2010, Yerevan)

Until the beginning of the nineteenth century, Manazkert churches and monasteries were under the jurisdiction of the Vandir or Saint Aghberik (Surb Aghberik or Aghberkavank) monastery located 103 kilometers (64 miles) southwest of Manazkert in the kaza of Khout-Brnashen of the Sassoun sandjak z vilayet of Bitlis. [9] From then on, the vice-prelacy in Manazkert administratively reported to the prelacy in Moush located 102 kilometers (63 miles) southwest of Manazkert. The jurisdiction of the Moush prelacy extended over the counties belonging to the Moush and Gench (Genç) prefectures. [10] Immediately before the genocide, the prelate of Moush was Supreme archimandrite Vardan Hakobian. He succeeded Bishop Nerses Kharakhanian, who died on April the tenth, 1915, and did not witness the annihilation of his people [11] that started fourteen days later. In 1907, as the abbot of the Saint John the Baptist (Surb Karapet) monastery, Father Vardan sent an entreaty to Czar Nicholas II. In it, the desperate cleric pleaded the Russian monarch to help free the Armenian populations of Manazkert, Bulanik, Moush, and Sassoun from the yoke of Turkish and Kurdish oppressors and establish a Russian consulate in Moush as a measure to safeguard Armenian lives. [12] Supreme archimandrite Vardan Hakobian shared the fate of tens of thousands Armenians of Moush, who were subjected to forcible deportation and murder during the genocide. He was beaten to death with crosiers in a Turkish prison somewhere near the town of Moush.

1) Supreme archimandrite Vardan Hakobian, the last clerical leader of Moush (Source: Hamazasp Voskian, Taron-Touruberani vankere (The Taron-Touruberan Monasteries), Vienna, 1953).

2) The title page of Teodik's book "Koghkota Trqahye Hogevorakanoutyan yev ir Hotin Aghetali 1915 Tariin" (The Calvary of Ottoman Armenian Clergy and its Flock’s Catastrophic Year of 1915), Tehran, 2014 (reissue).

In the years before the genocide, the vice-prelate of Manazkert was Pastor Hovhannes Ter-Avetissian, a native of Noradin. In April of 1915, a group of Armenian men from the Van province managed to flee to Kzelyusouf, a village in the Manazkert county, but were killed by the Turkish gendarmes there. As soon as the crime became known, Father Hovhannes voiced his indignation to Ibrahim Khalil, the district governor (in Turkish, kaymakam) of Manazkert. [13] When the Russian forces arrived at Manazkert in mid-May, Father Hovhannes mingled with the crowds of Armenians fleeing from Ottoman troops and managed to survive the massacres the troops committed as they advanced.

Prior to World War I, according to the 1913 Patriarchate census, the number of Armenian churches and monasteries in Manazkert, both undamaged and dilapidated, was estimated to be 70. [14] True to their practice of decreasing the number of the Armenian population in Moush, local Ottoman authorities did not hesitate to decrease the number of Armenian churches as well. During his short sojourn in Moush in the late-1890s, Lynch related an incident of bullying a young Armenian priest and pressuring him to lower a real figure in order to portray the Armenian presence in the prefecture as puny as possible. When in the presence of an Ottoman commissary the priest was asked how many churches there might be in Moush, he answered, seven, which in and of itself already was an underreporting, possibly out of fear of the consequences. The commissary, however, had said four. After an armed guard escorting the commissary addressed the priest in Kurdish, “the poor fellow,” in Lynch’s words, “turned pale, and remarked that he was mistaken in saying seven there could not be more than four.” Such was one of a few of Lynch’s experiences in Moush where, according to him, “the most abject terror was in the air.” [15]

Within a century after the genocide, all Armenian churches and monasteries in Manazkert, along with chapels, miniature chapel-like tempiettos (in Armenian, taghavarikner), cemeteries, and carved cross-stones khachkars, were completely destroyed. As of 1975, khachkars and tombstone remains at Alyar, church and khachkar remains at Noradin, and khachkars at Sultanmud still stood near these villages.

Carved crosses on tombstones at Bostankhaya and carved crosses with donation inscriptions on a rock at Dolaghbash remained visible. [16] In the photograph below, taken in 2007, Armenian inscriptions on the rock at Dolaghbash were already effaced.


A Regime Conceals Its Erasure of Indigenous Armenian Culture

From left: Vasif Talibov, Heydar Aliyev, and Ilham Aliyev at the 1999 unveiling of a Nakhichevani statue to Dede Korkut, the mythological author of medieval Turkic tales. The statue was erected under the auspices of Heydar Aliyev’s April 20, 1997 decree to promote the “ancient and rich culture”-filled Book of Dede Korkut. The targeted destruction of Nakhichevan’s Armenian past reportedly started shortly after the decree’s signing. (courtesy of Azerbaijan state media)

In April 2011, when a US Ambassador traveled to Azerbaijan, on the southwestern edge of the former USSR, he was denied access to the riverside borderland that separates this South Caucasus nation from Iran. But it was not a foreign foe that halted the visit. Instead, his Azerbaijani hosts insisted that the envoy’s planned investigation inside the Azerbaijani exclave of Nakhichevan (officially, Naxçıvan Autonomous Republic) could not proceed because it was motivated by fake news. The ambassador had intended to probe the reported destruction of thousands of historical Medieval Christian Armenian artworks and objects at the necropolis of Djulfa in Nakhichevan. This cemetery is recorded to have once boasted the world’s largest collection of khachkars — distinctive Armenian cross-stones. However, according to Azerbaijani officials this reported destruction was a farce, that the site had not been disturbed, because it never existed in the first place. Despite ample testimony to the contrary, Azerbaijan claims that Nakhichevan was never Armenian.

Some of Djulfa’s thousands of khachkars before their destruction, the majority of which were erected in the 16th century (© Argam Ayvazyan archives, 1970-1981)

Incompatible narratives of historical rights and wrongs have long bedeviled the unresolved Armenian-Azerbaijani conflict. Following the Russian Empire’s WWI-era collapse, Armenia and Azerbaijan emerged as short-lived independent states. Since centuries of imperial warfare over the strategic Armenian Highland had diversified the region’s ethnic makeup, newly-independent Armenia and Azerbaijan confronted overlapping territorial claims. Soon after the Bolsheviks took power in the area, they formalized two disputed regions — Nagorno-Karabakh and Nakhichevan — as autonomies within Soviet Azerbaijan.While Nagorno-Karabakh preserved a majority Armenian population, Nakhichevan’s longstanding Armenian communities dwindled over the twentieth century. In 1988, Nagorno-Karabakh sought unification with Soviet Armenia. Leaving Azerbaijan was necessary, Nagorno-Karabakh’s majority-Armenian population claimed, to preserve the region’s indigenous Christian past and to avoid the fate of Nakhichevan’s vanished Armenians. Amid Soviet leader Mikhail Gorbachev’s glasnost a perestrojka, Nagorno-Karabakh became a war zone.

A map of Nakhichevan and the surrounding region (courtesy Djulfa Virtual Memorial and Museum | Djulfa.com)

Since the 1994 ceasefire among newly-independent Armenia, Azerbaijan, and Nagorno-Karabakh, mutual accusations of vandalism and revisionism have been rampant. Azerbaijan’s president protests that “all of our mosques in occupied Azerbaijani lands have been destroyed.” A visitor to Armenia-backed Nagorno-Karabakh (also called Artsakh in Armenian) would observe otherwise: there are mosques, albeit nonoperational, including one in the devastated “buffer zone” ghost town Agdam.

Yet a tourist in Nakhichevan, which was not a war zone, would encounter neither Armenian heritage sites nor public acknowledgment of the region’s far-reaching Armenian roots, including the medieval global trade networks launched by Djulfa’s innovative merchants. These merchants’ legacies, documented in Sebouh Aslanian’s From the Indian Ocean to the Mediterranean, include the legendary treasures of the “Adventure Prize” ship pirated in 1698 by celebrated outlaw Captain Kidd. In addition, according to Ina McCabe’s Orientalism in Early Modern France, many of Europe’s first cafés were founded by these Djulfa (Julfan) merchants in the seventeenth century — contributing to a culture that, as Adam Gopnik writes in New Yorker’s last issue of 2018, “helped lay the foundation for the liberal Enlightenment.” Save for appropriated Armenian folklore linking the region to the Biblical Noah, whose ark was said to have landed on nearby Mount Ararat, Nakhichevan’s Armenian past has all but been erased.

A panoramic photograph of Agulis, c. early 1900s (courtesy History Museum of Armenia)

Photographic Memories

Unlike the self-publicized cultural destruction of ISIS, independent Azerbaijan’s covert campaign to re-engineer Nakhichevan’s historical landscape between 1997 and 2006 is little known outside the region. But one man, Armenia-based researcher Argam Ayvazyan, anticipated the systematic destruction decades before.

Argam Ayvazyan next to a 14th-century khachkar in Nors (today Nursu), near his birthplace (© Argam Ayvazyan archives, 1970-1981)

Ayvazyan feared that Nakhichevan’s Armenian material heritage was destined to disappear, like its indigenous Armenians already had. The region’s Armenian population shrunk following the 1921 treaties of Kars and Moscow, in which Turkish negotiators secured the disputed territory as an exclave under the administration of Soviet Azerbaijan. Ayvazyan was barely 17 when he started photographing the cultural heritage of his native Nakhichevan. From 1964 to 1987, he collected enough documentation to ultimately publish 200 articles and over 40 books. His photographic missions were self-financed, undercover, dangerous, and supported by his closest companion: “My wife, a teacher, was my number one pillar,” recalls Ayvazyan, “she never once complained about my prolonged absences, financial hardships, or being our children’s primary caretaker.” By the time the Berlin Wall fell, Ayvazyan had documented 89 Armenian churches, 5,840 ornate khachkars, and 22,000 horizontal tombstones, among other Armenian monuments. His affection for Nakhichevan’s artifacts was not confined to Christian sites: Ayvazyan also surveyed the region’s seven Islamic mausoleums and 27 mosques.

Treading carefully while researching contentious sites is a skill Ayvazyan learned early in his work. In 1965, after being taken to a police station for photographing a church near his birthplace, Ayvazyan received a warning from a visiting KGB chief, who treated the teenage offender to tea. In a recent interview with the authors, Ayvazyan recalled that Comrade Heydar Aliyev told him in Russian, “Never again do such things, there are no Armenian-Shmarmenian things here!” Four years later, Comrade Aliyev would become Soviet Azerbaijan’s leader and then, in 1993, president of independent Azerbaijan. “Who knew,” Ayvazyan tells Hyperallergic, “that the man who told me not to photograph churches would 30 years later launch their annihilation.” Ayvazyan became increasingly cautious. For example, when it came to surveying the interior of Nakhichevan’s preeminent cathedral in the town of Agulis in September 1972, he asked an elderly local matriarch, Marus, to escort him to a potentially hostile encounter. As the last Armenian resident of a nearby village, she knew how to speak softly with the Azerbaijani community of Agulis. There, Marus convinced locals to unlock the sealed Saint Thomas cathedral, which tradition states was founded as a chapel by Bartholomew the Apostle. Marus insisted that Ayvazyan was suffering from an illness that, he believed, could only be eased by solitary time spent inside the cathedral.

Surb Karapet (Holy Precursor Church) in Abrakunis, a major center of medieval Armenian theology (© Argam Ayvazyan archives, 1970-1981)

The flattened site where Surb Karapet previously stood, as of August 2005 in Abrakunis (today Əbrəqunus) (courtesy Steven Sim)

A mosque, opened in 2013, on the site of medieval Surb Karapet in Abrakunis (today Əbrəqunus) (courtesy Djulfa Virtual Memorial and Museum | Djulfa.com)

Post-Communist Manifesto

In August 2005 the region’s authorities detained another visiting scholar. Scottish researcher Steven Sim had traveled to post-Soviet Nakhichevan to assess the condition of the Armenian churches photographed earlier by Ayvazyan. Instead of medieval churches, Sim found vacant plots with no vegetation. His police interrogators had a quick response as to why there was nothing for Sim to study: “Armenians came here and took photographs … then went back to their country and inserted into them photographs of churches in Armenia … There were no Armenians ever living here — so how could there have been churches here. ” he was told. At the end of the interrogation, Sim was given until midnight to exit Nakhichevan, leaving with photographs of empty lots. But at least some of the toppled headstones of Djulfa, which he had seen from his window during a train ride, were still there. Because of its prominent location on an international border, Djulfa — spelled varyingly and originating from the Armenian “Jugha” — had survived.

Surb Hakob (Saint Jacob), founded in the 12th century, the largest church of Shorot (© Argam Ayvazyan archives, 1970-1981)

No signs of Surb Hakob or the three adjacent churches of Shorot (today Şurud) in August 2005 (courtesy Steven Sim)

Four months later, in December 2005, an Iranian border patrol alerted the Prelate of Northern Iran’s Armenian Church that the vast Djulfa cemetery, visible across the border in Azerbaijan, was under military attack. Bishop Nshan Topouzian and his driver rushed to video tape over 100 Azerbaijani soldiers, armed with sledgehammers, dump trucks, and cranes, destroying the cemetery’s remaining 2,000 khachkars over 1,000 had already been purged in 1998 and 2002.

Northern Iran’s late Armenian Prelate prays tearfully in the foreground of the Djulfa cemetery as Azerbaijani soldiers across the River Araxes (the natural international border between modern Azerbaijan and Iran) destroy its remaining 2,000 medieval khachkars in December 2005 (courtesy Djulfa Virtual Memorial and Museum | Djulfa.com)

The helpless bishop officiated a tearful memorial service for the disturbed dead as the heart-wrenching scenes and screeching sounds of the obliteration continued across the border. Photographs from 2006 taken from the Iranian side of the border showed that a military rifle range had been erected where the cemetery used to be, presumably by Azerbaijan’s armed forces, to rationalize the existence of the freshly flattened soil. Likely due to three factors — its noticeable position on an international border, reputation as the world’s largest collection of khachkars, and previously voiced Armenian concerns for its preservation — Djulfa was the last major Armenian site in Nakhichevan to be destroyed. Its 2005–2006 demolition was the “grand finale” of Azerbaijan’s eradication of Nakhichevan’s Armenian past.

The site of the medieval Djulfa cemetery – photographed in July 2006 from the Iranian border – was temporarily converted to a rifle range by Azerbaijani authorities to rationalize the freshly-flattened earth following the final phase of the cemetery’s destruction (courtesy Djulfa Virtual Memorial and Museum | Djulfa.com)

Since Azerbaijan banned international fact-finders from visiting Nakhichevan, the American Association for the Advancement of Science (AAAS) employed remote sensing technologies in its pioneer investigation into cultural destruction. Their 2010 geospatial study concluded that “satellite evidence is consistent with reports by observers on the ground who have reported the destruction of Armenian artifacts in the Djulfa cemetery.” In November 2013, dressed in the guise of a pilgrim to a Djulfa chapel now preserved on the Iranian side of the border, one of the authors of this article saw desolate grasslands across the river in Azerbaijan. The breathtakingly ornate stones of the world’s largest medieval Armenian cemetery were no more. Except for the peculiarity of flat fields on otherwise uneven terrain, it was as if no human had ever touched the landscape, just as Azerbaijani leaders intended.

Satellite images showing the complete disappearance of the medieval cemetery of historic Djulfa (in Armenian, Jugha) nearby what is today the Azerbaijani village Gülüstan in Nakhichevan’s Culfa (Julfa) region. Close-up of the southwestern portion of the cemetery clearly shows the extent to which the area has been scoured. Upper image from 2003 lower image from 2009 (courtesy the American Association for the Advancement of Science / Digital Globe)

Rebuttal by Baku

“Absolutely false and slanderous information … [fabricated by] the Armenian lobby.” These were the words used by Azerbaijan’s president Ilham Aliyev — successor to and son of KGB-leader-turned-President Heydar Aliyev — to describe reports of Djulfa’s destruction in an April 2006 speech. Dismissing any criticism as “Armenian propaganda” has been commonplace in Azerbaijan since war gripped South Caucasus in the early 1990s. By the time a fragile Armenian-Azerbaijani ceasefire was signed in 1994, this conflict — the Nagorno-Karabakh war — had scarred the wider region. It caused tens of thousands of deaths on both sides and many more displaced refugees, the majority of whom were Azerbaijanis from surrounding territories that the otherwise island-shaped Nagorno-Karabakh considers its existential guarantee. “After its defeat and suffering at the hands of the Armenians,” reflected Black Garden author Thomas de Waal on Azerbaijan’s post-war rhetoric, which came to include denial of the WWI-era Armenian Genocide, “[Baku] wanted to assert Azerbaijan’s right to victimhood too.” Azerbaijan’s narrative includes Armenian aggression, ethnic cleansing, massacre in Khojaly, occupation, and anti-Azerbaijan propaganda spread by the well-connected Armenian Diaspora.

But historical revisionism in Azerbaijan challenging Armenian antiquity predates the bloody 1990s war by decades. In the mid-1950s, writes Victor Schnirelmann in the Russian-language book Memory Wars, Azerbaijani historiographers initiated an anti-Armenian agenda. Such a shift likely occurred in response to the rebellious cultural awakening in Armenia, which, as Armenian-American scholar Pietro Shakarian argues, was among the first Soviet republics to experience the “Thaw” and de-Stalinization. Each new argument of the anti-Armenian revisionism, writes Schnirelmann, “inflamed the imagination of the Azerbaijani authors.” In 1975, for instance, a Soviet Azerbaijani construction project demolished the ancient Holy Trinity church, the site of Arab invaders’ mass burning of Armenian noblemen in 705 CE. At the time of the demolition, Azerbaijani historian Ziya Bunyadov downplayed the destruction. Wrecking the church was insignificant since the “real” Holy Trinity, Bunyadov abruptly claimed, was located outside Azerbaijan. A decade later, as the Soviet Union was crumbling, Azerbaijani historians claimed that the churches and cross-stones of Nakhichevan were not the work of medieval Armenians but that of long-gone “Caucasian Albanians,” whom many Azerbaijanis consider to be ancestors, even though the extinct nation’s geographic distribution never included Nakhichevan. But, after the region’s last remaining traces of Christianity were expunged in 2005–2006, the Azerbaijani authorities abandoned discussions of “Caucasian Albanians,” and began promoting Nakhichevan as the bedrock of an “ancient and medieval Turkish-Islamic culture,” without reference to its deep Christian past.

Soviet-era and post-Soviet enumeration of Nakhichevan’s extant medieval Armenian monuments (prepared by the authors)

Despite fervent denial, the most gripping evidence of the erasure of Nakhichevan’s Armenian heritage comes from within the Azerbaijani government itself. On December 6, 2005, days before Djulfa’s catastrophic destruction, Nakhichevan’s local autocrat Vasif Talibov, a relative of President Aliyev, issued public decree No. 5-03/S, ordering a detailed inventory of Nakhichevan’s monuments. Three years later, the investigation was summed up in the bilingual English and Azerbaijani Encyclopedia of Nakhchivan Monuments, co-edited by Talibov himself. Missing from the 522-page “Encyclopedia” are the 89 medieval churches, 5,840 intricate khachkars, and 22,000 tombstones that Ayvazyan had meticulously documented. There is not so much as a footnote on the now-defunct Christian Armenian communities in the area — Apostolic and Catholic alike. Nevertheless, the official Azerbaijani publication’s foreword explicitly reveals “Armenians” as the reason for No. 5-03/S: “Thereafter the decision issued on 6 December 2005 … a passport was issued for each monument … Armenians demonstrating hostility against us not only have an injustice [sic] land claim from Nakhchivan, but also our historical monuments by giving biassed [sic] information to the international community. The held investigations once again prove that the land of Nakhchivan belonged to the Azerbaijan turks [sic]….”

Azerbaijan’s government has also not shied away from reinventing long-lost Armenian monuments as “ancient Azerbaijani” landmarks. In 2009, Nakhichevan’s authorities unveiled a new Islamic mausoleum as “the restored eighth-century grave monument of the Prophet Noah” in what was once an Armenian cemetery. In fact, the original mythological tomb, likely dynamited during Stalinist purges against “religious superstition,” was described by J. Theodore Bent in The Contemporary Review in 1896 as a popular Christian Armenian shrine, although other observers have reported that Muslims, too, considered the site sacred. Similarly, a construction project completed in 2016 over the ruins of the hilltop castle Ernjak was promoted as “the restored Alinja fortress — the Machu-Picchu of Azerbaijan,” with no reference to its deep Armenian past. This includes the 914 CE torture, beheading, and crucifixion of Armenia’s king Smbat the Martyr at the hands of the Abbasid caliphate’s Sajid emir Yusuf during his siege of the castle, chronicled by contemporary Catholicos Hovhannes V.

Agulis’s Surb Tovma (St. Thomas Cathedral), which tradition states was founded as a chapel by Bartholomew the Apostle (©Argam Ayvazyan Archives, 1970-1981)

A mosque, unveiled in 2014, on the site of the demolished Surb Tovma in Agulis (today Yuxarı Əylis or Aylis) (courtesy Djulfa Virtual Memorial and Museum)

Today, Nakhichevan’s sole “surviving” Christian site is what the Azerbaijani authorities call the “Ordubad Temple,” the former St. Alexander Nevsky Russian Orthodox Church that, according to Argam Ayvazyan, was built in 1862 by the Araskhanians, a prominent Armenian clan from Agulis. In 2016, after a “renovation” that significantly altered the original structure, the Azerbaijani authorities reopened the formerly Russian church as a “temple-museum” to, in part, use its interior for displaying photos of nearby Islamic monuments, followed by Azerbaijan’s state media’s praise of the conversion as a testament to “multiculturalism and tolerance.” St. Nevsky’s Armenian masons are not acknowledged by the Azerbaijani authorities since, according to their preferred history, Armenians did not exist in Nakhichevan.

Costly Conscience

It is not just Armenians who have been affected by Azerbaijan’s government-sanctioned destruction in Nakhichevan. Affirming Nakhichevan’s Armenian roots is dangerous for Azerbaijanis as well, no matter how prominent. In 2013, President Aliyev was furious at Azerbaijan’s prolific “People’s Writer” — Akram Aylisli — for publishing a novel about Armenian suffering and antiquity. Set during the Soviet twilight, the protagonist of Stone Dreams is an Azerbaijani intellectual from Agulis (known today as Aylis), an ancient Armenian town in Nakhichevan that its worldly Armenian merchants had modernized into a “Little Paris,” well before Ottoman Turks — aided by Azerbaijani opportunists — massacred its Armenian community in 1919. The novel’s protagonist constantly grapples with memories of this place, including eight of the town’s 12 medieval churches that had survived until the 1990s, even after falling into coma while protecting a victim of anti-Armenian pogroms in Azerbaijan’s capital Baku. Riled by what he called the “deliberate distortion” of history in Stone Dreams, President Aliyev revoked Aylisli’s pension and title of “People’s Writer.” Aylisli’s writings were removed from school curricula, his books were publicly burned, and his family members were fired from their jobs. A group of international intellectuals later nominated Aylisli for the Nobel Peace Prize.

Aylisli, who has been under de facto house arrest since Stone Dreams’s release, protested Azerbaijan’s destruction of Nakhichevan’s Armenian past for many years. He reportedly witnessed the destruction of Agulis’s churches and quit his position as Member of Azerbaijan’s Parliament in protest of the late 2005 demolition of Djulfa. It is often said that Aylisli decided to write Stone Dreams upon watching a video of Djulfa’s destruction. But a newly released book reveals that Aylisli first protested the destruction in Nakhichevan nearly a decade earlier. In a recently penned essay published as part of Farewell, Aylis: A Non-Traditional Novel in Three Works (English translation by Katherine E. Young, 2018), Aylisli writes that “I always openly expressed to [Vasif Talibov] that I thought the mass destruction of Armenian monuments in Nakhchivan was a great shame of our nation.” Aylisli’s new essay also references a telegram he sent to Azerbaijan’s president in 1997, the year “when that monstrous vandalism had just begun.” Aylisili had actually published the text of this telegram in 2011 in a privately released Russian-language book with a circulation of just 50 copies. The telegram reads:

To the President of the Republic of Azerbaijan – Mr. HEYDAR ALIYEV

Honorable Mr. President

Recently it became known to me that in my native village of Aylis large-scale work is underway for the eradication of Armenian churches and cemeteries. This act of vandalism is being perpetrated through the involvement of armed forces and employment of anti-tank mines. I bring to your attention my deepest concern regarding the fact that such senseless action will be perceived by the world community as manifestation of disrespect for religious and moral values, and I express my hope that urgent measures will be undertaken on your part for ending this evil vandalism.

Respectfully,

AKRAM AYLISLI

10 June, 1997

Following Ilham Aliyev’s persecution of the famed author in light of the public release of Stone Dreams, independent Russian journalist Shura Burtin interviewed Akram Aylisli in 2013 in Baku. Awed by Aylisli’s nostalgia for his birthplace, the Russian journalist traveled to Nakhichevan to see the area with his own eyes. Recounting his 2013 visit to Agulis, Burtin recently told Hyperallergic that he didn’t see “a trace of the area’s glorious past.” Burtin did not mince words to describe what he saw (or rather, ne see): “not even ISIS could commit such an epic crime against humanity.”

Different Diagnoses

Outside observers have typically interpreted the Aliyev regime’s erasure of Nakhichevan’s Armenian Christian heritage solely as a vengeful legacy of the bloody Nagorno-Karabakh war, but Armenian scholars and Azerbaijani dissidents have several additional theories of their own.

Armenian researcher Samvel Karapetyan, whose diligent documentation of remote medieval Armenian monuments in Nagorno-Karabakh has been dubbed “constructive ultra-nationalism,” sees Azerbaijan’s destruction of Armenian monuments as an effort to neutralize Armenian “historical rights” or antiquity-derived political legitimacy in the region. Other Armenian scholars perceive Azerbaijan’s anti-Armenian destruction as part of a larger agenda of realizing a vision of pan-Turkism: an ethnically homogenous Turkic polity comprising Turkey, Azerbaijan, and their ethnolinguistic brethren across Eurasia. In the words of the late Armenian historian Edward Danielyan, “[Azerbaijan’s] monstrous crimes [against medieval Armenian monuments] are not a clash of civilizations or cultures, but a continuation of the [1915–23] genocide stemming from Pan-Turkism’s anti-Armenian policies.”

Perceiving parallels between the obliteration in Nakhichevan and the destruction of material heritage during the Armenian Genocide in Turkey is not without merit. The pre-WWI count of active Ottoman Armenian churches and monasteries, according to the Armenian Patriarchate of Constantinople, was 2,538 and 451, respectively nearly all have since been destroyed or repurposed. As French journalists Laure Marchand and Guillaume Perrier explain in Turkey and the Armenian Ghost, “Since the Armenians’ religious heritage was the strongest expression of their ancestral roots, it became a prime target for their oppressors.” In absolute numbers, Turkey’s wipeout of Armenian cultural heritage dwarfs Azerbaijan’s recent vandalism in Nakhichevan. Nevertheless, many Armenian ruins — and a few renovated churches — do survive today across historical Armenia’s western regions in what is today Eastern Turkey. In contrast, Azerbaijan has left no Armenian stone unturned in Nakhichevan.

Unlike Armenian scholars, Azerbaijani dissidents often see the destruction of Nakhichevan’s Armenian heritage as part of a domestic crackdown on all forms of opposition to Azerbaijan’s ruling elite. This repression seemingly intensified after the May 2005 inauguration of the lucrative Baku-Tbilisi-Ceyhan oil pipeline. Vasif Talibov authorized decree No. 5-03/S, the effective order for erasing the last remnants of Armenian Nakhichevan, just months after the Europe-bound pipeline’s opening. But Talibov’s entourage did not just attack khachkars. They also shutdown most of the region’s numerous privately-owned teahouses, the traditional center of Azerbaijani social life, where discussing politics was as commonplace as indulging in hot tea. Simultaneously, Talibov has been unveiling mosques and statues honoring the ruling dynasty’s patriarch Heydar Aliyev. According to Netherlands-based independent Azerbaijani historian and prominent human rights defender Arif Yunus, who was previously jailed in Azerbaijan on what Amnesty International considers trumped-up charges of “treason,” the Azerbaijani president’s anti-Armenian posture is inflated jingoism aimed at cementing his regime. “After replacing his father in 2003 as president,” Yunus told us, “Ilham Aliyev upgraded Armenophobia to the levels of fascist Germany’s anti-Semitism.” The final purge of Nakhichevan’s medieval Armenian monuments, according to Yunus, was conceived by Ilham Aliyev to boost his nationalist credentials, while Vasif Talibov happily complied to remain in charge.

While some Azerbaijanis have embraced their government’s vandalism as either righteous revenge or a national security measure against potential Armenian territorial claims, other Azerbaijanis — in addition to the humanist author Akram Aylisli — have mourned the destruction. According to an Azerbaijani historian, who requested anonymity, many among modern Nakhichevan’s almost half-million population (virtually all of whom are Muslim), are devastated by the recent disappearance of the area’s Christian heritage. This includes teachers who took students on field trips to those sites. However, “they prefer silent rage over jail time.” Aylisli’s 2018 non-fiction essay in Farewell, Aylis even claims that a mosque built five years ago on the site of one of the destroyed churches has been boycotted by locals because “everyone in Aylis knows that prayers offered in a mosque built in the place of a church don’t reach the ears of Allah.”

Multiculturalists, Not Vandals

President Aliyev has harsh critics among Azerbaijani intellectuals and the global human rights community, but he also has passionate supporters abroad. In fact, the Aliyev regime’s controversy-riddled diplomacy promotes Azerbaijan as a “land of tolerance.” In 2012, the European Stability Initiative described Azerbaijan’s generous spending on lobbying and attempts to woo foreign allies as “caviar diplomacy.” This petrodollar-funded campaign has entailed various donations, including cultural preservation grants of undisclosed sums to the Vatican. Baku’s ability to court friendships has produced many notable results, including a 2015 Časopis op-ed describing Azerbaijan as “an oasis of tolerance,” commendations of Azerbaijan’s “exemplary interfaith harmony” in several US state legislatures, and medals bestowed upon Azerbaijan’s Vice President — President Aliyev’s wife — by the leaders of France, the Russian Orthodox Church, and even UNESCO, the international organization charged with protecting world heritage. The latter’s World Heritage Committee is scheduled to meet in June 2019 in Baku, where President Aliyev’s token preservation of a repurposed 19th-century Armenian church (the age of which “proves” that Armenian history inside Azerbaijan spans just a couple centuries) is a must-see “tolerance” attraction.

UNESCO’s commendations of Azerbaijan have been particularly puzzling. In 2013, following Washington’s defunding of UNESCO, Azerbaijan donated $5 million to the cash-strapped organization. Praise for Azerbaijan’s “multiculturalism” and “tolerance” soon ensued. Even before Azerbaijan’s donations, UNESCO’s leaders had largely ignored the destruction in Nakhichevan, despite documentation submitted by the Parliamentary Group Switzerland-Armenia and Research on Armenian Architecture. Moreover, following his 2009 retirement, UNESCO director-general Kōichirō Matsuura joined Azerbaijan’s state-managed “Baku International Multiculturalism Centre” as a trustee, while his successor Irina Bokova frequented Baku for President Aliyev’s “World Forum on Intercultural Dialogue.” Allegations of foul play lack hard evidence, however, perhaps except for Opatrovník’s September 4, 2017 report “UK at centre of secret $3bn Azerbaijani money laundering and lobbying scheme.” This investigative article by Luke Harding, Caelainn Barr, and Dina Nagapetyants cited questionable payments to Bokova’s husband. Ethical or not, the UNESCO-Azerbaijan rapport has undoubtedly contributed to international silence over the destruction of Nakhichevan’s Armenian past. But Baku’s UNESCO charm offensive, argues Aliyev critic Arif Yunus, also promotes domestic obedience: “Nothing projects the Aliyev dictatorship’s power to Azerbaijani dissidents like committing cultural genocide in Nakhichevan then showering in international praises of tolerance.”

Pursuits of Justice

Unable to hold Azerbaijan accountable for the purge of Nakhichevan’s Armenian cultural heritage, Armenians and their allies have rethought what forms justice might take. In 2010, Armenia convinced a multi-state UNESCO committee to declare “the symbolism and craftsmanship of khachkars” part of UN-designated Intangible Cultural Heritage — a posthumous yet implicit tribute to Djulfa.

An original Djulfa khachkar, one of a dozen survivors removed from Nakhichevan during or before the Soviet era, displayed at The Metropolitan Museum of Art’s Armenia! exhibit (September 22, 2018-January 13, 2019), on loan from Armenia’s Mother See of Holy Etchmiadzin (© Simon Maghakyan, courtesy Djulfa Virtual Memorial and Museum | Djulfa.com)

Several replica Djulfa khachkars have been erected across the world, including at the Council of Europe headquarters in Strasbourg, France and the Colorado State Capitol in Denver, US. The Australian Catholic University’s former Julfa Cemetery Digital Repatriation Project, the brainchild of Judith Crispin, aimed to virtually recreate Djulfa with 3D imaging technologies. The Project was created in part “to demonstrate to those who destroy world heritage that their efforts are in vain,” states digital humanities specialist Harold Short. Yet remote restoration of Nakhichevan’s lost Armenian monuments or alternative measures of accountability fall short of unanimous approval. “The ultimate hope for in-situ reconstruction is reconciliation,” explains Brian Daniels, the University of Pennsylvania’s Cultural Heritage Center director. Daniels, who has testified before the US Congress about issues of cultural destruction, notes that expert conservation efforts must begin with at least some material remains, however small. But even meeting this requirement would be “an extraordinary difficulty in Azerbaijan.”

Today, the scholar Argam Ayvazyan — like all those of Armenian ethnicity and background — is banned by Azerbaijan’s government from visiting his native Nakhichevan. Lamenting the loss of the monuments he so lovingly documented for decades, he decries the world’s silence. “Oil-rich Azerbaijan’s annihilation of Nakhichevan’s Armenian past make it worse than ISIS, yet UNESCO and most Westerners have looked away.” ISIS-demolished sites like Palmyra can be renovated, Ayvazyan argues, but “all that remain of Nakhichevan’s Armenian churches and cross-stones that survived earthquakes, caliphs, Tamerlane, and Stalin are my photographs.”


Podívejte se na video: Дорога в Нораванк XIIIXIV, Armenia